Přijetí světa

9. ledna 2014 v 22:12 | Ellis |  Úvahy, názory, o mně, myšlenky, ...
Ten nadpis je možno chápat dvěma způsoby, přičemž já to myslela tak, že je o tom, jak já přijímám svět, ne jak on přijímá mě, protože v tom je dost podstatný rozdíl.
Dneska byl zvláštní den, myslím, že jsem si alespoň trochu uvědomila jednu opravdu důležitou věc, a to fakt, že jsem opravdu tady na Zemi a že je pravda všechno to, co se děje kolem mě. To jsem samozřejmě věděla i dřív, ale buď si to nechtěla přiznat, nebo si to přiznala a měla z toho následujících pár dní depku, z těch hrůz, co jsou všude kolem.
Byl večer okolo šestý hodiny a už celkem tma (v zimě se stmívá brzo). Šla jsem po ulici, v uších sluchátka vedoucí do nekonečných hlubit jedné z mých mnoha kapes, kde snad sto let stará MP3ka přehrávala Stravinskijho melodie ze Svěcení jara, což je mimochodem vážně skvělej balet a snad má nejoblíbenější vážná hudba.
Abyste si dokázali alespoň trochu představit tu atmosféru, tady máte hudbu, která mi zněla v uších:
K tomu si zkuste představit pouliční osvětlení v centru Prahy, špinavé ulice a opravdu "vkusné" neonové nápisy na štítech domů. Nad tím vším je obloha, z vašeho podhedu roztrhaná na spoustu malých částeček tím, jak jsou domy blízko u sebe. Na obloze je měsíc, asi v polovině dorůstání a nebe má takovou tmavě modrou až načernalou barvu. Celou scenérii celkem dobře vystihuje jedna Plíhalova básnička, která zní asi takto:


Na obloze září luna
pro staré i mladé
a uprostřed slova "kuna"
zbylo místo na "dé"

No, prostě dno společnosti jak vyšitý a k tomu ještě moje ne úplně světlé myšlenky a pocity doprovázené tou lehce depresivní hudbou, která ale naštěstí přehlušila všechny ostatní zvuky. Já vím, mohli byste namítnout, že uprostřed přechodu, na jehož obou koncích svítí červená pro chodce, je to trochu riskantní, ale mě to bylo jedno, jako ostatně všechno. Nebylo to tak hned, ale postupně, jak jsem tak šla a dívala se kolem sebe, jsem nezavírala oči a nešla rychle, jako to dělám obvykle, ale donutila jsem se zpomalit natolik, že ostatní šli rychleji než já. Míjeli mě jako vzduch a já se po celkem dlouhý době podívala na svět bez růžovejch brejlí, který jsem nasadila před pár měsíci, abych se víc usmívala a viděla téměř jen to dobrý a pozitivní (což se mi víceméně dařilo a stále daří). Šla jsem pomalu a vnímala všechno, co kolem mě proletělo, všechno, co se dělo kolem, všechno, co tam bylo. A snad poprvý mi z toho nebylo blbě. Ano, je to tu strašný, ale prostě to tak je. Realita, kterou už nechci přehlížet, ale ani se s ní smířit. Prostě jsem to přijala. Šla jsem a říkala si "ano, tohle je fakt děsnej nepřirozeně barevnej neonovej nápis, kterej nedává smysl, ale je tady a to je fakt" "ano, tady tohle na zemi jsou něčí zvratky a je to nechutný, ale jsou tady" "ano, jdu ze školy domů a vůbec se mi tam nechce, protože (cenzura) , ale prostě je to tak"
Tak, to je asi protentokrát všechno ohledně mého přijímání světa takového, jaký je (nemusí takový zůstat, ale teď takový je a já si to konečně přiznala).
Z dnešního dne mám opravdu dobrej pocit, stejně jako už z několika předešlejch, a to je fajn, protože jsem se rozhodla dostat se na zem (aspoň trochu) a teď mam příjemný pocit, že to půjde... :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama