Víra, vztahy etc. - prostě dnešek

28. ledna 2014 v 18:04 | Ellis |  Ze dna klece
Seká se mi počítač, takže je trochu obtížnější něco psát, ale snad to nějak půjde. Po dnešku to potřebuju naprosto nutně a navíc jsem to slíbila M. Předem se ti omlouvám, že tu nebude všechno a přesně do podrobností, ale třeba to časem osvětlim víc. Dneska byl fakt divnej den. Celou dobu jsem nebyla schpná se na nic soustředit, hlavně ne ve škole. Jediné, z čeho mam jakž takž dobrý pocit, je učitelčino hodnocení mého eseje z angličtiny, možná se tu časem objeví zkrácená verze. Kromě pochvaly mých myšlenek jsem vyfasovala i 1 (za gramatiku a "rich vocabulary"). Angličtina je nespíš můj oblíbený předmět. Jinak to bylo ve škole jeden děs za druhym, fráninu jsem jaksi vůbec nepochopila, fyziku ještě míň, dostala jsem pětku za práci v hodině (to mě zas tak netíží) a o dějáku ani zemáku si vůbec nepsala poznámky...
N. má přesně opačnej názor na všechno, co je pro mě v životě fakt důležitý, ale pořád se s ní dá smát nejlíp ze všech, jen nesmíme zabrousit do vážnejch témat. A. to má stejně, jen aspoň věří, že je to pravda, jen to není schopná přijmout a uvěřit tomu. Fajn, že aspoň věří tomu, že já tomu věřim, ale ona tomu prostě věřit nedokáže, protože je to v rozporu s tim, čemu celej život věřila. N. je na tom stejně. No, třeba s tim ještě půjde něco udělat, jsme teprv na začátku. Nenávidim moderní svět a ty sračky, co cpe do dětí a který jim pak zásadně měněj pohled na svět a na život. Snad to půjde.


Celý to vlastně začlo ráno, když jsem nastoupila do tramvaje a jela přesně deset minut v naprosto narvanym vagóně s tim asi poslednimm člověkem, se kterym bych chtěla, snad kromě H. Jo, byl to L. Nejdřív jsem vůbec nevěděla, co mam dělat a hlavně si nebyla jistá tim, jestli to on fakt je. Džíny, kožená bunda a pořád stejně dlouhý vlasy. Stála jsem těsně za nim a koukala stejnym směrem, takže on na mě neviděl, ale já jsem stejně viděla ty jeho oči v odraze skla před námi a měla pocit, že mě vidí. Kařdopádně si mě buď nevšimnul, nebo ignoroval, za což mu děkuju, strašně moc. Byla jsem asitak deset ceťáků od něj a nemohla s tim nic dělat. A úplně nejhorší bylo to, že jsem vlastně i částečně (pravá hemisféra) chtěla, aby si mě všimnul. Snad bych ho i možná nějak upozornila na svou přítomnost, a tak jsem strašně ráda, že nakonec zvítězil mozek. Byla jsem z toho úplně rozrušená, do třídy jsem vběhla asi tři minuty před zvoněnim a hend psala kamarádce. N. s A. z toho byly dost vedle, protže takhle se normálně nechovam. (Přišla jsem skoro pozdě, prohlásila něco jako "Potkala jsem v tramvaji jednoho kluka, musim napsat jedný holce, pak vám to vysvětlim" a ještě k tomu se u toho trochu hystericky smála - hodně smála a byla celej děják extrémně nesoustředěná, nervní a roztěkaná a mimo, což mi zůstalo celej den.
Pořád po mě někdo něco chce a já pak zapomínám na sebe, což se mi na jednu stranu líbí a hodí, ale na druhou se pak moje problémy o to víc zvětšujou, když je upozaďuju. A nejhorší je, že si za to můžu sama a jsem za to ráda, protože mam pak pocit, že k něčemu jsem.
Do zítra mam odevzdat protokol z chemickejch laborek, ke kterýmu nemam ani zadání, natož abych chápala, o co tam šlo. Na fráninu mam napsat asi 20 vět na téma "Kdo jsem". Problém je v tom, že já bych to nedokázala říct ani česky...
M. je nemocná. Škoda. Už mi k tomu ale nějak nezbyly pocity, dnešek je vyčerpal, naštěstí. Aspoň že tak. Nemam ráda zimu a M. zjevně taky ne. Snad přijde brzo jaro...
M. píše, že by mě taky chtěla vidět. To je fajn, protože jsem to vždycky psala jen já. Takhle mam pocit, že nejsem úplně zbytečná. Díky! :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama